Průběh sluneční aktivity se dosud nepodařilo v úplnosti objasnit žádnou teorií. Pomoci by mohlo rozpoznání určitých pravidelností v klimatických jevech. Pokud by takový model byl dostatečně dobrý, bylo by možné dodatečně dovozovat, co přesně mohlo jevy způsobit.
Cílem následujících odstavců je ukázat určité souvztažnosti, vzory, které odpovídají některým známým klimatickým nebo slunečním extrémům.... Uvažujeme zde možnost vzniku těchto vzorů určitým skládáním hypotetického cyklu W se známými cykly oběhu planet Uran a Neptun.
Cílem ale není dokázat, že existuje těleso W (Whistonova kometa), jen předložit model pro porovnání s realitou nebo jinými koncepty.
William WhistonWhiston, William 1667-1752, anglický teolog, historik a matematik, popularizátor myšlenek Isaaka Newtona. |
V r.1696 publikoval anglický učenec William Whiston tvrzení, že existuje kometa s průměrnou periodou 575.5 let. Kometa se měla objevit v letech 531, 1106 a 1682 a také v roce 44 před naším letopočtem. Podle Whistona mohla stát také za potopou v roce 2346 před naším letopočtem.
Periodu 575.5 let odvodil Whistonův současník Edmond Halley. Vycházel přitom z jednoduchého výpočtu: pokud se kometa objevila před rokem 1682 s jistotou také v r.531, musí být její perioda dělitelem 1682-531 = 1151 let. Zohledněním dalších indicií došel k periodě 575.5 let.
Edmund HalleyHalley, Edmund 1656-1742, anglický astronom, matematik a fyzik. Věnoval se geometrii - navrhl novou metodu pro přesnější změření vzdálenosti Země od Slunce. Pozoroval především Měsíc, je ale známý jako pozorovatel komet, předpověděl návrat komety (tzv.Halleyovy) na rok 1758. Zabýval se také pohybem atmosféry, zemským magnetismem. Podílel se na vydání stěžijní Newtonovy práce z r.1687. |
Dnes víme, že kometou, která se objevila na konci roku 530 a pak v druhé polovině roku 1682 byla tzv.Halleyova kometa s periodou cca (1682.76-530.87)/15 = 76.79 let.
S tím bychom mohli věc uzavřít. Halley i Whiston se zmýlili a k věci není potřeba se vracet... Tak to ale neuděláme - alespoň ne, dokud neprověříme některé "podezřelé" skutečnosti...
Ian R.G. WilsonWilson, Ian R.G. -, badatel na poli Sluneční aktivity. |
Ian R.G. Wilson ukázal že z modelu slapového vlivu planet Venuše, Země a Jupitera na Slunce vychází perioda synchronizace 575.52 let.
A perioda 575 let je také (jak Ian Wilson dává do souvislostí) právě čtvrtinou 2300-letého Halštatského cyklu.
Viz Halštatský cyklus .Při bližším pozorování konjunkcí Venuše-Země-Jupiter se skutečně perioda 575.5 let objevuje - jako perioda symetrie časových odstupů konjunkcí. Centra symerie vychází na roky:
111.5 AD, 687.1 AD, 1262.6 AD, 1838.2 AD
17.7.111
24.1.687
6.8.1262
9.3.1838
Uvažujme nyní - hypoteticky - že se těleso s periodou W= 575.5 let někde ve Sluneční soustavě pohybuje. Pokud dále budeme předpokládat, že se jeho dráha neodchyluje výrazněji od dráhy planet a ani není extrémně eliptická, můžeme vypočítat průměrné synodické periody se známými planetami.
Jako první nás zajímá Uran a Neptun: (U,W) = (84.02,575.50) = 98.38 let, (N,W) = (164.79,575.50) = 230.9 let. První z period připomíná známý Gleisbergův cyklus a odpovídá periodě pozorovaných odchylek extrémů Sluneční aktivity od kvadratur Jupitera a Saturna, resp. odstupům období tzv. zhroucení fází slunečního cyklu.
Období "zhroucení fází" se v posledních stoletích objevovala přibližně v 90-100-letých odstupech. Na další takové období ale nyní čekáme déle jak 100 let. Kdyby W mělo elipticou dráhu, bylo by možné proměnlivé odstupy mezi konjunkcemi Uran-Whiston vysvětlit polohami na dráze - při uvážení zpomalování resp. zrychlování tělesa W v afelu resp. perihelu dráhy.
viz Vliv planet na Sluneční aktivitu .Na 230 letou periodu se podíváme v následujících odstavcích podrobněji.
Zdeněk VaškůVašků, Zdeněk 1944-2019, českým vědec, geobotanik, klimatolog. V r.1997 publikoval podrobnou analýzu deštivých období posledního tisíciletí. Poukázal na existenci čtyř výrazných období (tzv. “malých pluviálů“ I.-IV.) a předpověděl existenci dalšího období (V.) na roky 1995-2035). Zabýval se také půdoznalstvím. |
Výrazná deštivá období - popsaná Zdeňkem Vašků, viz Naše malé pluviály.
Centra období připadají přibližně na roky I.1100, II.1330, III.1560, IV.1790, V.2020, tedy postupují s periodou cca 230 let.
Více viz Sluneční cykly a Obálkové funkce.
David DileyDiley, David -, americký meteorolog a klimatolog, zabývá se monitoringem různých meteorologických a klimatických jevů a možnostmi jejich predikce pro potřeby námořní i letecké dopravy (tropické bouře, hurikány, zimní počasí, ...). |
Na existenci 230-ti letých cyklů upozornil také David Diley - americký meteorolog a klimatolog s více jak 30-ti letou praxí v oboru,... Ukazuje, že poslední globální cyklus ochlazování začal v r 1789, a tedy nyní, v r. 2019 (po právě 230 letech) je na řadě nástup cyklu nového.
Podle poslední věty vychází počátky ochlazování na roky: 179, 409, 639, 869, 1099, 1329, 1559, 1789, 2019.
Všimněme si, že tyto roky téměř přesně korespondují s centry malých pluviálů.
Viz Polar vortexes a také Global Weather OscillationsPostoupíme k rozpisu hypotetických konjunkcí. Uvažujme těleso s periodou 575.5 let, které se dne 1.1.2000 nacházelo na heliocentrické longitudě cca 320 dg.
Konjunkce takového tělesa s Neptunem přichází přibližně v následujících letech, přižemž tak vytváří pětilístek, s postupem cca 144 dg / 230 let (tj.periodou 2*575.5 = 1051 let).
Rok U N W 859,85 104 333 327 ------------ 1090,05 13 118 111 (Oort) Pluvial (I.) 1320,25 286 259 255 * (Wolf) Pluvial (II.) 1550,45 189 43 39 (Sporer/Suess) Pluvial (III.) 1780,65 88 186 183 - Pluvial (IV.) 2010,85 359 328 327 * - Pluvial (V.)
Extrémy pozorované v předchozích odstavcích, tj. např. 1559-1560, 1789-1790 ,... zapadají do časů cca 10 let po uvedených konjunkcích.
Extrémy Sluneční aktvity nejsou vždy spojeny s kvadraturami planet. Existují ale indicie, že se kvadratury na Sluneční aktivitě nějakým způsobem podílejí. V některých obdobích postupují kvadratury se Sluneční aktivitou zcela synchronně. Hledáním možných souvislostí jsme se zabývali na stránce:
Vliv planet na Sluneční aktivitu .Například kvadratury planet Uran - Neptun s periodou cca 85.5 let, resp. 171 let postupují v korelaci se 180-ti letou periodou, která bývá ve spojení se Sluneční aktivitou a klimatem často citována. Všechny pozorované výkyvy ale takto vysvětlit nelze.
V klimatických datech objevují i delší periody, nesouměřitelné s periodou Uran-Neptun. Proto se zdá být přirozené uvažovat, že zdrojem těchto výkyvů může být nějaké vzdálenější těleso za drahou Neptunu.
Immanuel VelikovskijVelikovskij, Immanuel 1895-1979, ruský (běloruský) vědec, lékař, psychiatr, autor knih o starověké historii a astronomii. Z porovnání starých textů dochází k určení období, kdy se ve Sluneční soustavě odehrálo něco neobvyklého (světy v kolizi - roky 1450BC a 750BC). Jeho teorie se staly populárními, ale zároveň i terčem velké kritiky. |
Ruský vědec Immanuel Velikovskij v poutavě psané knize "Světy v kolizi" přišel s myšlenkou katastrofických událostí, které se odehrály v nedávné historii ve Sluneční soustavě.
Necháme stranou, jaké hypotézy ze svých pozorování Velikovskij odvodil. Povšimneme si jen následujícího faktu: Velikovskij umístil dvě hlavní události do let přibližně 1450 BC a 750 BC, tj. v odstupu 700 let.
Rozdíl pouhých deseti let tak dělí 700-letou periodu od možné 690-ti leté, která nám vychází jako trojnásobek 230-ti leté periody (Vašků/Diley).
Velikovského hypotézy bychom mohli postavit stranou jako nevědecké. Zapadají však přesně do schematu, který jsme vytvořili a sledovali výše. Hypotetické těleso s periodou 575.5 let a fází 320 dg dne 1.1.2000. se dostává do konjunkce s Uranem a Nëptunem v následujících letech:
Rok U N W -2823,35 167 207 183 Velikovskij (m-1) -2132,75 252 275 255 Velikovskij (m-4) -1442,15 328 343 327 * Velikovskij (m-7) -751,55 41 52 39 * Velikovskij (m-10) -60,95 120 122 111 Velikovskij (m-15) 629,65 205 191 183 Velikovskij (m-17) 1320,25 286 259 255 Velikovskij (Wolf) 2010,85 359 328 327 Velikovskij
Na pravé straně jsme vyznačili korelace s některými klimatickými minimy (m-1,...m-17,Wolf).
Kolísání Sluneční aktivity během posledního tisíciletí se odvozuje podle dat z kolísání izotopu 14C (Eddy, JPL - Carl,...), dat podle Schove (1955), Nagovitsyna (1997), Rigoza (2001),...
I přes odchylky, které mezi výsledky rozdílných metod existují, je možné z dat vytipovat některá výraznější maxima. Za taková považujeme maxima v okolí let cca. 1020, 1150, 1250, 1375, 1520, 1600, 1720, 1780, 1840, 1950.
Vysvětlit tato maxima jen z kvadratur Uran-Neptun nebo jiných konfigurací známých planet se nepodařilo. Nyní se pokusíme na data aplikovat náš model s tělesem s periodou 575.5 let (fázi - s ohledem na pozorovaná data - zde jen mírně upravíme, z 320 dg na 323 dg pro 1.1.2000).
Pro kvadratury Neptun-Whiston dostáváme data:
Jediným výraznějším rozdílem od vytipovaných maxim je rok 1780. Po vysvětlení tohoto maxima, stejně jako pro vysvětlení navýšení maxima v letech 1950-1960 bychom museli přibrat kvadratury planet Uran-Neptun.
V datech předchozího odstavce jsme si mohli povšimnout údajů 1260.1 a 1838.5. Tyto roky zapadají přibližně do schémat konjunkcí planet Jupiter-Venuše-Země (Mars).
Viz Halštatský cyklus .Úpravou podle Halštatského cyklu se průměrná perioda Neptun-Whiston, tj.(N,W) = 230.87 let, změní na W = W*2/5 = 230.2 let. Tomu odpovídají odstupy extrémů cca 115.1 let. Odtud vychází extrémy na roky:
V souladu s předchozími odstavci pak opozice a konjunkce Neptun-Whiston korelují s minimy Sluneční aktivity:
Nejspornějšími obdobími jsou zde okolí let 1203 a 1780, kdy byla pozorována vysoká aktivita (v r.1780 se objevil silný uragán). Naopak r.1433 je přesně v souladu s tzv. nulovým bodem, který definoval Stacey (v letech 1400-1440 bylo popsáno silné ochlazení).
V korelaci s předchozími daty jsou 114-ti letý cyklus Sluneční aktivity popsaný M.G.Ogurtsovem (2002) a 115-ti letý klimatický cyklus podle Nicoly Scafetty (2016). Podporu závěrům Nicoly Scafetty vyslovili další vědci, např. Tom Mango. Někteří se k podpoře 114-115 ti letého cyklu opírají o Metonův 19-ti letý cyklus. Dalším příbuzným cyklem je také Keeling/Whorf cyklus rezonance 1:3 mezi Jupiterem a Saturnem: (J/1,S/3) = 57.01 let. Perioda 57 let tvoří také přibližně 1/3 periody konjunkcí Uran-Neptun.
Mluvíme zde o pětičetné symetrii, protože 115-ti letý cyklus tvoří pětinu 575-ti letého cyklu popsaného výše. V dalších odstavcích se budeme věnovat 23-letému cyklu, který je pětinou cyklu 115-ti letého.
Charles AbbotCharles Greeley Abbot 1872-1973, americký astrofyzik, v letech 1906–1944 ředitel washingtonské observatoře. Zkoumal infračervenou část slunečního spektra, konstruoval měřící přístroje a jako první změřil sluneční konstantu. Upozornil na 23-letý cyklus teplotních změn na Zemi. |
C.G.Abbot pozoroval závislost pozemské teploty na slunečním záření. V rozkladu na 12 funkcí s periodami 7 měsíců až 23 let si pak povšiml, že komponenty tvoří alikvoty 23 leté periody.
Spolu se základní 23 letou periodou byly pak pozorovány i některé její násobky. Specielně 46-ti letá v kolísání Velkých jezer - kde v letech 1840-50,1885-95 a po r.1929 (tj. v průměru cca 1844-1890-1936) byla dokumentována velká sucha. Obdobná perioda (46 let) byla pozorována také v cyklech odvozených z letokruhů stromů.
Periody (23 let a 46 let) byly následně pozorované (v odchylkách teplot od normálu) nejen v severní Americe, ale také v západní Evropě, jižní Africe a Austrálii. Dokumentovány byly také periody 69 let a 92 let (periodicity 69 let si všímáme na stránce věnované zemětřesením.) Existenci 23-letého cyklu pro období Maunderova minima potvrdili později (v r.1982) S. Hameed a P. Wyant.
Nás v tuto chvíli zajímá další násobek v posloupnosti 23, 46, 69, 92 let, tj. perioda 115-ti letá, čímž Abbotovy cykly navazují na naše pozorování v předchozích odstavcích.
Do jaké míry zapadají návraty Halleyovy komety do rastru tvořeného Halštatským cyklem je rozepsáno v následujícím schematu (rozdíly jsou ve sloupci Delta).
Halštat Halley Delta U-N N peri X peri? N-Pluto -233.87 -240.6 -157.13 -164.1 -150 -150 -80.39 -85.42 -65.44 * -3.65 -10.23 6.58 73.09 66.05 149.84 141.21 * 226.62 218.30 8.32 235 235 303.32 295.30 380.07 374.06 * 456.85 451.50 5.35 533.55 530.87 610.30 607.23 623.79 620 * 687.08 684.40 2.68 763.78 760.44 840.53 837.15 * 917.31 912.55 4.76 994.01 989.67 1005 1070.76 1066.24 * 1147.54 1145.30 2.24 1224.24 1222.69 1300.99 1301.81 1307.34 * 1377.77 1378.86 -1.09 1390 1390 1390 1454.50 1456.44 1531.22 1531.65 * 1607.92 1607.82 0.10 1684.70 1682.76 1761.45 1759.20 1775 * 1838.19 1835.88 2.31 1914.93 1910.30 1991.68 1986.11 1992.56 * 2068.42 ?
Ve sloupci U-N jsou vybrané konjunkce Uran-Neptun, ve sloupci N-Pluto obdobně vybrané konjunkce Neptun-Pluto. Ve sloupci "X peri" jsou hypotetické perihely tělesa (X) s periodou cca 385 let, které jsme uvažovali jinde. Perioda [N, X] = [164.77, 385.0] = 115.39 let.
Perioda 575.5 let nemusí být periodou vzdáleného tělesa, ale může nějak s jeho pohybem souviset. Za 2*575.55 let = 1151.1 let vykoná Jupiter 97.04 oběhů. Pokud bychom chtěli pohyb hypotetické komety W s Jupiterem synchronizovat, museli bychom periodu W změnit tak, aby se posun o cca 0.04*360 dg = 15 dg dorovnal. Pohyb 375 dg/575.55 let odpovídá periodě cca 552.5 let (1105 let/2).
Na dráhu s periodou cca 500-600 let směrovali planetu X např. Gaillot (X=536.1 let, po 1.revizi 1909), W.H.Pickering (X=556.6 let, "planeta P", po revizi 1928), H.E.Lau (594 let).
V r.2003 byla pozorována trpasličí planeta (plutoid), později pojmenovaná Eris. Eris obíhá Slunce s oběžnou periodou cca 557.15 let a excentricitou 0.44. Eris je poměrně velké těleso (cca o 1/4 hmotnější než Pluto) a má vlastní měsíc (Dysmonia). Pokud ovšem uvažujeme o vychylování Slunce vzhledem k barycentru Sluneční soustavy, zdá se být jeho efekt - např. ve srovnání s Uranem nebo Neptunem - zanedbatelně malý.
Uvažujme nyní současné působení kvadratur Uran-Neptun, Uran-Whiston a Neptun-Whiston. Perioda (N,W)/2 = 115.4 let, (U,W) = 98.4 let a (U,N)/2 = 85.7 let. Přitom 6*115.4 let = 692 let, 7* 98.4 let = 688 let, 8*85.7 let = 685.6 let. To je cca 690-letý cyklus, který jsme pozorovali výše v souvislosti s Velikovským.
Dále je také ale 5*115.4 let = 577 let, 6* 98.4 let = 590 let, 7*85.7 let = 599.9 let. Tyto tři cykly se sbíhají každých cca 580-600 let.
Cyklus 600-ti letý byl ve Sluneční aktivitě pozorován - např.Rubashevem (1949) a I.V.Maksimovem (1949). Jeho reálnost potvrzují i novější výzkumy - I.G.Usoskin, K.Mursula, S.Solanki (2004).